Dnes čistokrevná pouliční směska. Pravidla neplatí. Napříč styly, s kytarou i bez. Od kytarového hypnotického snění, přes elektro-punk-rock, experimenty známé zpěvačky až po šinavý country. Společný jmenovatel je jen rok 2020 a desky, co mě zaujaly.

TÁBOR - Liebe

Divná deska. Hypnotická, někdy až spirituální, hodně zneklidňující a tísnivá. Je v ní feel předlistopadového českého androšáctví a současně něčeho naprosto neokoukaného a nového. Figury poskládané z kapel indie/noise rockové scény kolem OR, OSWALDOVI, ale i černopunkových smradů jako jsou VOLE nebo BAHRATAL. Málokdy se dokáže velmi specifická hra na kytaru snoubit se slovem „univerzální“, ale David Vála je přírodní úkaz překračující hranice pochopitelnosti. Jeho hra je svojská, ale současně sem sedne jak prdel na hrnec. Je jedno, jestli hraje black metal nebo noisepunk. Vždycky to bude on a vždycky dodá šmrnc, ať už jde o jakýkoliv žánr. 120 let staré harmonium, snové texty a kytarové brnkání pro trampy, co jsou na tripu.

SCHRÖDINGEROVA KOČKA – 1 0

UŽ JSME DOMA meets BOHREN & DER CLUB OF GORE. Neotesaný alternativní rock bez kytary, ale zato s velkou koncentrací atmosféry. Překvapující deska, která si vystačí jen s bicími, basou a ságem, kde se se zpěvem výrazně šetří. Občas mě ten minimalismus trochu štve, protože nenechá některé nápady rozvést tak, jak by si zasloužily, ale zase je to jasný důkaz, že i s málem se dá pracovat velmi výmluvným způsobem. Osmdesátkový smrad čtyřicet let starých podzemních kapel je tu citelnější, ale nepůsobí jako něco archaického. Podobných kapel moc není a je škoda, že takto unikátní deska trochu zapadla.

CHOROBOPOP – Kočky, krysy, celebrity

Debut rožnovských veteránů. Rožnov pod Radhoštěm byla v devadesátkách křižovatka podzemní kultury, a to hlavně kvůli klubu „Vrah“, což byla taková valašská punková „Sedmička“. Kolem rostly zajímavé kapely jako houby po dešti. Z této scény dnes mnoho nezbylo, ale nedá se říci, že úplně nic. Na troskách kapely TELEFON povstává CHOROBOPOP. Postpunková alternativa, která v sobě nezapře kořeny v rožnovské scéně, ale současně dělá i celkem odvážné kroky. Ať už jde o elektro-rytmiku, hravost a pestrost v nápadech a hlavně texty, které jsou postaveny na zdánlivě triviálních veršovánkách, ale neustále vás nutí jít po významu.

BLACK TAR JESUS – Yaer Insane

Duhový démon domácí indie scény, Tomáš Kopáček, se po sedmi letech vrací s neonovou kytarovou deskou. Ta v sobě váže kytarové indiečko z devadesátých let, ambientní mlhy, rozostřenost shoegaze kytarových nálad a lehkou haluz hlavně v nazvučení zpěvů. Velmi rozvolněná nahrávka nesklouzává k nudě, byť mě často napadá, jak velkou její částí je improvizace. Odpustím si všechny ty mýty o tom, jak deska vznikala v jurtě na České Sibiři, a pokusím se jen konstatovat to, že Tomášovi se podařilo najít na desku bubeníka, se kterým si očividně hudebně porozuměl a je to cítit. Stejně tak se mu nedá odpárat to, že ve vytváření melancholických hudebních pavučin lepkavých nálad zůstávají ostatní domácí tvůrci daleko za ním.

POVODÍ OHŘE - Dva trámy na kříž

Druhé album plzeňských Chebáků navazuje tam, kde minulá deska končila. Velmi hrubý country rock, opředený hospodskou poezií napsanou na špinavé pivní tácky. Sisiho litanie obklopují hudební nápady, které nezapřou starou emařinu, i když je hraná na kytarové tělo vytvořené z bedny od doutníků. I tentokráte POVODÍ OHŘE skvěle pracují s hudební dramatičností a zvukovou dynamikou. V tom, jak do sebe zacvakávají texty a instrumentální motivy, tu nemají konkurenci. Někde hluboko v jádru desky je cítit něha a čisté, jiskřivé emoce, které kapela maskuje neurvalostí, rezem a svéráznými rebelskými pózami. Je to ale jen silná a tuhá krusta. Kolik tak kvalitního špinavého rock’n’rollu s českými texty letos vyšlo? Jen jeden vinyl.

LENKA DUSILOVÁ – Řeka

Překvapující deska. Různorodá, odvážná, experimentální, žánrově velmi rozkročená, a přece svým způsobem soudržná. Ambientní plochy se tu proplétají s expresivními zpěvy způsobem, jaký bych od Lenky nikdy neočekával. Vlastně jediná skladba, se kterou jsem si nevytvořil užší vztah, je nejrockovější píseň „Vlákna“. U ní si mě ochočila až poslední pasáž, která koketuje s noise-industriálem. „Řeka“ je abstraktní zvukomalbou, která do sebe absorbuje mnoho různorodých hostů, žánrů i emocí. Přes všechnu tuto diverzitu ale drží pohromadě a nabízí naprosto neotřelé pohledy na tvorbu jedné z nejvýraznějších zpěvaček posledního čtvrtstoletí.